Laponci, utlačovaná etnická menšina, ale přesto to jsou Norové. Toto říkají o Laponcích Norové. Laponci tvoří etnickou menšinu, žijící v Norsku, Švédsku a Finsku. Rovněž žije malá populace na poloostrově Kola v Rusku. Kolem 16. st. sídlili Laponci téměř po celé severní Skandinávii a jejich osídlení sahalo na jih až po kraj Hedmark. Velikost laponské populace se pohybuje kolem 60 000 - 100 000. V Norsku jich žije asi 40 - 45 tisíc, většinou jsou soustředěni do oblasti Finnmark, kde jich je kolem 25 000. Ve Švédsku žije asi 17 000 Laponců, ve Finsku 5 700 a v Rusku pouhé 2 000.
Podle zákona z r. 1987 je Laponec ten, kdo má buď Laponštinu za svůj mateřský jazyk stejně jako jeho rodiče a prarodiče, nebo kdo žije podle pravidel laponské společnosti.
Nejstarší písemný záznam o Laponcích pochází od římského historika Tacita z r. 98 n. l. V r. 155 popsal řecký historik Procopius válku mezi Římany a Góty. V r. 750 popisoval Paulus Diocanus Laponce jako lovce a lyžaře. Rovněž islandské ságy se podobají těmto popisům. Tyto ságy zahrnují období od 10. do 13. st. Nejlepší popis Laponců máme od norského spisovatele Ottara, který žil na konci 9. st. Od středověku začalo Norsko, Švédsko a Rusko kontrolovat území obývané Laponci a ti platili poplatky ve stejný čas několika státům. Křesťanství se začalo mezi Laponce šířit až kolem 18. st. na začátku 19. st. byla do Laponštiny přeložena Bible a někteří Laponci začali studovat na univerzitě v Oslo. Největší zvrat přišel až v 60. letech 20. st., kdy se začalo prosazovat uchování laponské kultury, vznikly laponské kolekce v Karasjoku a různá laponská muzea, vznikaly školy a nové instituce.