Historie Norska
Lom - kostelík
Norsko se stalo zemí vhodnou pro osídlování po skončení doby ledové. Podle archeologických výzkumů bylo Norsko osídleno asi v letech 8000 př. n. l. až 10000 př. n. l. Nejstarší stopy osídlení lovci a rybáři byly nalezeny na severním a severozápadním pobřeží Norska. Kamenné rytiny podávají svědectví o mořeplavectví a hospodářství se zvířaty doby železné. Asi před 3 000 lety bylo osídlováno i norské vnitrozemí. Civilizace na území Norska prošla stejnými fázemi jako v ostatních evropských zemích, tj. dobou kamennou, bronzovou a železnou. První známky vyšších forem společenské organizce v Norsku jsou z doby bronzové.
První historická zmínka o Norsku přichází od Řeka Pythease (kolem roku 330 př. n. l.), který se jako obchodník plavil na sever Evropy a dostal se až do země nazývané Thule. Podle Pytheova líčení je toto území totožné s oblastí jižně od Trondheimu.
Zpočátku Norové mírumilovně osídlili Shetlandy a Orkneje. Už ve 4. stol. se na skandinávském pobřeží utvářela silná mocenská centra Normanů. Mezi nejvýznamnější patřili normanští Vikingové, kteří v 8. až 11. stol. podnikali dobyvačné cesty a ovládli zčásti Islad, Grónsko a některé anglické ostrovy. Díky těmto loupežným námořním výpravám si vysloužili pověst nemilosrdného a krutého národa. Za počátek vikingské éry se někdy považuje zničení kláštera Lindisfarne v r. 793 na anglickém seerovýchodním pobřeží. Vikingové uskutečnili několik pokusů usadit se ve Vinlandu (dnešní Amerika), ale byli vytlačeni indiány roku 1002. Za těchto výprav se Vikingové z Norska postupně sjednocovali a začali se považovat za samostatný národ, odlišný od Dánů a Švédů.
Normanská království sjednotil r. 872 král Harald I. Dlouhovlasý, který byl pověstný tím, že si odmítal stříhat vlasy právě dokud nebude Norsko sjednoceno. V r. 911 dostali Normané na evropském kontinentu od franckého krále Karla celý kraj, jemuž dali jméno Normandie. Odtud se v r. 1066 vydal Vilém Dobyvatel dobýt Anglii.Normané se usadili i na Sicílii, kde vzniklo normanské Sicilské království. Za vlády Olofa I. Trygvassona, který nastoupil na trůn r. 995, se začalo v Norsku šířit i přes pronásledování křesťanství. Po králově smrti r. 1028 vypukla občanská válka. V bojích o norský trůn se nakonec prosadil král Sverre Sigurdsson, který založil dědičné Norské království. V roce 1107 vyrazil král Sigurd Magnusson na křížovou cestu až do Svaté země. V roce 1152 bylo v Trondheimu zřízeno arcibiskupství. Konec Vikingů spadá do doby bitvy u Stamfordského mostu v Anglii v r. 1066, kdy byl norský král Harald Hardruler poražen.
V roce 1206 vypukla občanská válka mezi birkebeinery a bagly. Birkebeineři byli tak chudí, že neměli vysoké boty, ale jen březovou kůru omotanou kolem nohou. Baglové představovali hnutí podporující církev a aristokracii. Birkebeineři museli před zimním slunovratem utéci z Osla i s dvouletým královským synem Hakonem. S bagly v patách uprchli na lyžích na sever k Lillehameru. Tam je baglové dostihli, ale dvěma birkebeinerům se i přes sněhovou bouři podařilo odvézt královského synka do bezpečí do sousedního okolí. Později se Hakonova teta Kristin provdala za krále baglů, a tím občanská válka v Norsku skončila. Třináctiletý Hakon byl zvolen jediným králem sjednocené země. Hakon Hakonsson uzavřel smlouvu s francouzským králem Filipem Augustem II. a Norsko si tak zajistilo svou pozici v oblasti mezinárodních vztahl. pozn.: z této příhody se vycházelo při výběru olympijských maskotů Hakona a Kristin.
Kolem roku 1260 se pod nadvládu Norska dostaly Island a Grónsko. Na obchodních stezkách vznikala města jako střediska obchodu. V roce 1270 byl přijat jednotný zákoník pro celou zemi. Třinácté století je považováno za nejvýznamnější období středověkých dějin země.
V roce 1319 zemřel král Haakon V., poslední mužský člen norského panovnického rodu. Jeho dcera se provdala za švédského krále a obě království byla na čas sjednocena.
Jednoho letního dne r. 1349 přirazila k bergenskému molu anglická loď, se kterou přišla do Norska nákaza černého moru. O rok později se počet obyvatelstva snížil o dvě třetiny. Ve většině mest tehdy žilo jen kolem 2000 obyvatel, v Bergenu 7000 a v Trodheimu 3000. Země oslabena nadvládou německých hanzovních měst a morem si nemohla udržet samostatnost a v roce 1397 se stala společně se Švédskem a Dánskem členem tzv. Kalmárské unie pod nadvládou dánské královny Margarety. Švédsko z unie vystoupilo v roce 1523, zatímco Norsko bylo její součástí až do roku 1814. Po neúspěšném protidánském povstání vedeném arcibiskupem Olavem Engelbrechtssonem v roce 1536 ztratilo Norsko postavení království, bylo násilím nábožensky reformováno a stalo se vazalskou zemí Dánska.
Období mezi lety 1400 až 1800 bylo pro Nory obdobím národní poroby, i když již v 16. století můžeme mluvit o novém rozvoji norského obchodu a obchodní lodní dopravy. Hlavním předmětem norského vývozu se stalo dříví vzhledem k rostoucí poptávce hlavně po stavebním dříví a výrobcích ze dřeva v západní Evropě. Nejvýznamnějšími obchodními partnery se staly hlavně Holanďané a Britové, kteří dováželi zboží z Norska vlastními loděmi. Ke konci 17. století však mělo Norsko již vybudovanou vlastní námořní flotilu a navázalo na někdejší slávu Vikingů, ale jen v obchodě. Rozvoj obchodu a námořního rybolovu pro vývoz ryb a rybího tuku vedl ke vzniku četných přístavních měst při ústí řek a v některých fjordech, zejména na jihu země.
Dánsko-norské rozpory se znovu přiostřily za napoleonských válek. Na základě Kielské mírové smlouvy z roku 1814 bylo Norsko postoupeno Švédsku, zatímco území Island, Faerské ostrovy a Grónsko zůstaly Dánsku.
Po pokusu o ustavení samostatného norského království v čele s Kristianem Frederikem, dánským korunním princem (vyhlásil ústavu a byl roku 1814 zvolen norským králem), si švédský král Karl Johan vynutil válkou spojení Norska se Švédskem. V roce 1815 byla uzavřena smlouva o unii mezi Norskem a Švédskem. Obě království měla vlastní parlament a vlastní ústavu. Zahraniční politika však byla soustředěna v rukou švédského krále a švédské vlády. Norské straně nevyhovovalo zejména nedostatečné prosazování norských obchodních a námořních zájmů švédskými zastupitelskými orgány. Norské přístavy měly navázány kontatky s přístavními městy po celém světě. Zrodil se požadavek, aby zemi v zahraničí reprezentovala vyslanectví norská a nikoli švédská. To bylo příčinou norského rozchodu se Švédskem v roce 1905.
Oficiální důvod rozpadu, jak jej vyslovil Stortinget, zněl, že unie se Švédskem přestává existovat, protože švédský král se nechová jako král Norska. Norský parlament vypsal v roce 1905 hlasování o otázce unie a jeho výsledkem bylo její zrušení. Vláda rozhodla, že v Norsku bude zachována monarchie, a obrátila se paradoxně na dánského prince Carla, aby se stal norským králem. Carl, jenž měl za ženu britskou princeznu Maud, si vyžádal, aby se k návrhu vlády opět vyslovilo obyvatelstvo. Nakoncec 80 % hlasovalo pro jeho nástup na norský trůn. Vládl pod jménem Hakon VII. a ukázal se jako skvělý panovník. Norové měli radost z toho, že v rodině hlavy státu byla zastoupena prostřednictvím královny Maud tradičně obdivovaná Velká Británie.
Od r. 1905 se Norsko trvale rozvíjí. Rozmach hospodářství a námořní dopravy přinášely zemi stále vyšší příjmy. V 1. sv. válce zůstalo Norsko neutrální. Období hospodářské krize se v Norsku také projevilo, ale ne tak tíživě jako v ostatních zemích.
Po vypuknutí 2. sv. války Norsko potvrdilo svoji neutralitu, kterou bohužel neuhájilo. Hitler měl o Norsko zájem ze strategických důvodů. Strategického významu Norska si byli vědomi i spojenci. Šlo především o výhodně položené přístavy, které Němci chtěli používat jako základny pro lodě a ponorky. Význam přístavu souvisel rovněž s dopravou železné rudy. Proto spojenci již 8. 4. 1940 oznámili, že nakladli do norských vod miny, aby zabránili dopravě rudy do Německa. Následující den Němci záhájili mohutný útok, který poprvé v historii probíhal za součinnosti námořnictva, letectva a pozemních sil. Počátkem května 1940 byl odpor na jihu Norska zlomen a boje pokračovaly na severu. Obrana Norska byla nerovným bojem, neboť země měla pouze domobranu. Nejtěžší boje probíhaly v severním Norsku o strategicky významný přístav Narvik. Těchto bojů se zúčastnil také britský expediční sbor, britské válečné loďstvo a letectvo.Po 62 dnech utrpěli Norové totální porážku.
Král Hakon VII. se po přepadení Norska Německem zachoval jako skutečný vlastenec a neodevzdal vládu do rukou norských fašistů v čele s Vildkunem Quislingem. Král plně dostál heslu norských králů Alt for Norge! Vše pro Norsko! Ustupoval postupně z dobytých území a 7. 6. 1940 musel i s vládou uprchnout na britském křižníku Devonshire do Anglie, odkud řídil odboj přímo z Londýna. Spolu s králem opustila Norsko i vlálečná flotila, která v průběhu války prokazovala cenné služby spojencům, zejména Anglii. Norsko dalo k dispozici přes 1000 moderních lodí, včetně největší světové flotily cisternových lodí, které dopravovaly téměř 50% veškeré nafty pro válčící Anglii. Flotila se částečně účastnila i vylodení v Normandii. Norský torpédoborec Stord se podílel v prosinci 1943 na potopění německého křižníku Scharnorst. Polovina norské flotily byla během války zničena.
Němečtí politikové chtěli Nory postupně získat ke spolupráci s odvoláním na společný germánský původ a čistou nordickou rasu norského obyvatelstva. Avšak Norové si zachovali národní hrdost a 98% norského obyvatelstva spolupráci s Němci odmítlo. Norská nacistická strana měla slabé pozice, ani za okupace nezískala více než 40000 stoupenců. V okupovaném Norsku byl organizován domácí odboj. Na území Norska operovalo v partyzánských oddílech asi 40 000 dobrovolníků. Ti organizovali rozsáhlé sabotáže, zejména v přístavech a loděnicích, ale i v podnicích. Okupace skončila r. 1945. Obnovu Norska po 2. sv. válce v rozhodující míře podporovalo USA.
Po smrti Hakona VII. v roce 1957 nastoupil na trůn jeho syn Olav V., tehdy již ženatý se švédskou princeznou Martou. Narodily se jim 3 děti, z nichž Harald se stal korunním princem. Olava V. lze považovat beze strachu za "lidového krále". Usměvavý, vlídný, nadšený lyžař nabádal svůj národ ke zdravému životu v přírodě. Fotografie Olava, kde drží v ruce lyžařské hůlky a kupuje si lístek v tramvaji směřující na zasněžené planiny nad Oslo, zdobila snad všechny norské domácnosti. Takto se například snažil jít příkladem ve snaze nabádat obyvatelstvo, aby v době ropné krize co nejméně používalo automobily.
V roce 1974 začalo Norsko těžit ropu a zemní plyn v Severním moři.
R. 1976 obyvatelstvo velkou většinou odmítlo návrh na zrušení monarchie. Po vítězství konzervativců v září 1981 se stal předsedou vlády K. Willoch, ale r. 1986 ho opět vystřídala Gro Harlem Brundtlandová (do r. 1989). Po krátké vládě Jana P. Syseho se r. 1990 stala opět premiérkou.
Olav V. zemřel v roce 1991. Po něm nastoupil současný král Harald V., který se již koncem šedesátých let oženil se Sonjou Haraldsenovou, pocházející ze zámožné, ale nekrálovské rodiny. Norská společnost se samozřejmou loajálností akceptovala i Sonju a oblíbila si ji pro její životní elán, sportovní založení i široce vyvíjenou dobročinnost.
Prvorozená dcera se jmenuje Märta-Luisa (*1962). O dva roky mladší syn Hakon Magnus je norským korunním princem. Jde nyní o poslední generaci sourozenců, v níž platí právo nástupnictví pouze pro potomka mužského rodu. Na norský trůn by tedy měl v budoucnosti usednout prvorozený potomek Hakona Magnuse, ať už bude jakéhokoli pohlaví.