Norská mytologie
Základem pro studium nordické mytologie jsou ságy, které pocházejí z období, kdy již vikingské období dávno odeznělo. Nejdůležitějším pramenem je sága Edda z roku 1220, jejímž autorem je Snorri Sturlusson. Edda je členěna na 3 části, z nichž pro historiky nejdůležitější je Gylfaginning, kde se vypráví příběh o švédském králi Gylfi, který se v přestrojení za žebráka vypraví na Asgard (sídlo bohů Aesir), kde jej uvítá nejvyšší bůh Odin, jenž mu zodpovídá všechny otázky o historii světa od počátku až do svého konce.
Vikingové byli pohané a jejich polyteistické náboženství hrálo v jejich životech významnou roli, která výrazně ovlivňovala jejich hodnotovou orientaci. I zde má svůj vliv domovské drsné severské prostředí. Proto si Vikingové představovali i své bohy jako drsné a násilné bytosti. Z pohledu lidí se bohové vzájemně velmi odlišovali a často mezi sebou vedli spory. Narozdíl od jiných národů Vikingové věřili, že bohové jsou smrtelní, a že jsou neustále ohrožováni, a to především obry, kteří existovali dříve, než samotní bohové.
Vikingové měli i jasnou představu o vzniku světa. Podle ságy Edda byl svět stvořen těla obra Ymira. Ymirova lebka, představující nebe, je držena 4 trpaslíky všech světových stranách. Uvnitř je slunce a měsíc. Centrem světa je strom Askur Yggdrasils, jeho koruna dosahuje až nad nebesa. Strom má 3 kořeny, z nichž každý leží v jedné studni. První studna leží v zemi obrů Joetunheimar , druhá daleko na severu v zemi věčného chladu Niflheimar a třetí studna se nachází na Asgardu.
Většina Vikingů znala hlavního boha Odina, zvaného Alfoethur (Otec všech), ze kterého vzešli ostatní bohové, kterým však nevládl. Nelze přesně stanovit hierarchii božstva, pouze se ví o jejich dělení na 2, z počátku znepřátelené, skupiny Aesir a Vanir.
Odin byl zpočátku bohem, který řídil války. S kouzelným kopím v jedné ruce a se třpytivým mečem v druhé se vrhal se zjevnou radostí do nejstrašnějších bitek a určoval vítěze. Ve všech bitvách ho provázeli dva strašliví vlci a divoké jezdkyně. Tyto mladé a krásné ženy, nazývané valkýry, se zjevovaly těm válečníkům, kteří v boji přijdou o život. Jinak byly neviditelné. Spatřit valkýry znamenalo špatné znamení. Podle dochovaných pramenů Vikingové věřili v posmrtné vstoupení do nebeské síně bojovníků zvané Valhalla, kde Odin sídlil a kam je zavedou právě valkýry. Cílem každého bojovníka byl stát se členem Odinovy družiny einherjahrem a toho bylo možné dosáhnout pouze smrtí na bojišti. Valhalla zobrazována jako nádherný palác s 640 branami, kde bojovníci celé dny hodují a baví se vzájemnými souboji.
Odin měl ve zvyku pít božský nápoj medovinu a část svého jídla dával dvěma vlkům. Zatímco válečníci a bohové hodovali a vyprávěli o svých úspěších, Odin přemýšlel. Měl odvahu obětovat jedno své oko a podívat se do fontány moudrosti, hlídané obrem Mimirem.
Každý den nad zemí pomalu přelétávali dva černí havrani jménem Myšlenka a Paměť. Za soumraku tito dva posvátní ptáci sedávali na ramenou svého pána a podrobně mu vyprávěli o tom, co viděli. Když Vikingové spatřili nějakého havrana, věděli, že je to asi Odinův posel.
Protože byl Odin velice krutý, lstivý a náladový, nemohl být prototypem ideálního „otce„ všech Vikingů. Proto například námořníci a vesničane daleko raději vzývali jeho největšího protivníka a pravý opak, boha Thora, který byl bohem blesku, bouře a deště a dobrého počasí. Jeho zbraň - kladivo byla symbolem boje proti křesťanství.
Pevnost Bohů Asgard vznikla kvůli neustálým útokům obrů a nestvůr. Bohové samotní ale nebyli schopní vykonat tak těžkou práci, proto povolali obra, známého svými architektonickými schopnostmi. Obr souhlasil s tím, že Asgard postaví, ale na oplátku vyžadoval velkou odměnu. Dokončí-li stavbu pevnosti, dostane slunce, měsíc a krásnou bohyni Freyu, bohyni lásky a plodnosti.
Bohové na to přistoupili, ale přidali si ještě další, téměř nesplnitelné podmínky. Obr musí pevnost postavit do roka, bez pomoci lidí a ostatních obrů. Přesto ke všeobecnému překvapení obr bez váhání přijal a druhý den začal důmyslně opracovávat těžké kusy kamene. Práce pokračovaly velice rychle, protože obrovi pomáhal kouzelný kůň Svaldifari, který převážel každou noc snadno a lehce veškerý materiál, který obr potřeboval.
Tři dny před vypršením lhůty scházelo vybudovat jen vstupní bránu paláce. To obry velice vylekalo. Odina popadla zlost, že by mohl ztratit slunce, měsíc i krásnou Freyu, když prohnaný Loki navrhl lest. Za následující noci stanula před obrovým koněm bujná klisna. Svaldifari před tím nikdy tak krásnou klisnu neviděl, přetrhl oprátku a opustil náklad kamení a vydal se za klisnou. Vrátil se za tři dny, kdy už bylo pozdě.
Obr pochopil, že byl napálen a žádal svoji odměnu, krásnou bohyni Frey především. Odin odmítl a obr zaútočil. Toho využil Thor jako záminku a udeřil obra svým kouzelným kladivem a ten zemřel.
Za nějaký čas klisna, kterou Svaldifari pronásledoval, přivedla na svět nádherné hříbě. Jmenovalo se Sleipnir a mělo 8 nohou. Odin ho pak přijal za vlastního.
Nejdůležitějším živlem bylo od pradávna moře - největší pohřebiště Norů a nejstarší dopravní tepna vedoucí k okolnímu světu. Více než 10 000 let se Skandinávci živili jeho dary obávali se jeho hněvu. Proto se snažili získat si přízeň mnoha mořských bohů.
Proto dalším uznávaným bohem byl Njordur, původně pocházející z Vanir. Byl bohem úrodnosti, námořníků a rybářů. Představoval starého mudrce, který dohlížel na pobřeží a zajišťoval každodenní potravu pro rybáře. Njordur žil v tajemném podmořském paláci se svou ženou Ran Uchvatitelkou a devíti dcerami - skandinávskými sirénami, z nichž každá, podle Vikingů, vyvolávala určitou mořskou vlnu. Silné bouře přisuzovali hlubinnému hadovi z Migardu, který byl tak dlouhý, že svým tělem obepjal celou zemi a žil skrytý na dně moří, které obklopovaly zemi.
Tato božstva ztělesňovala bohatství i nebezpečí moře a v případě devíti dcer Ran Uchvatitelky také kouzla, kterými lákala (a dodnes prý láká) muže. Dodnes se zdá nepochopitelné, že se někdo odvážil na bouřící moře v křehkých, otevřených plavidlech, na nejstarších z nich nebyla dokonce ani niť kovu. Ještě dnes často mnozí doma čekají na rybáře, kteří se nikdy nevrátí. Od roku 1990 do 1994 zahynulo na moři 144 rybářů, mnozí z nich ve vichřici, polární noci, husté chumelenici nebo v desetimetrových vlnách. Spisovatel Alexander Kieland popsal moře citátem: "Nic není tak prostorné jako moře, nic není tak trpělivé. Jako dobrotivý slon nese na svých zádech ta malá stvoření, co obývají Zemi; a jeho veliká, chladná hlubina pohltí všechny nářky světa."
Největší vážnosti se těšil bůh pohlavního styku Freyr, syn Njordura, o čemž svědčí i jeho přítomnost mezi dvěma nejvyššími bohy Odinem a Thorem v hlavním pohanském chrámu v Uppsale. Byl velice populární především ve Švédsku a švédští králové jej uváděli jako jednoho ze svých předků. Freyrova sestra Freyja je nejdůležitější bohyní v severské mytologii. Byla bohyní lásky a úrodnosti.
Temnou skvrnou mezi božstvem byl Loki Laufeyjarson - bůh zlých klevet a kořenů všeho zla. I když působil jako rádce, často ostatním bohům způsoboval potíže. Typickým příkladem Lokiho zlomyslnosti bylo, když navedl Hoedura Slepého, aby zabil svého bratra Baldura šípem ze jmelí. Baladur byl Odinovým synem, kterému se zdálo, že je jeho život ohrožen, proto hned ráno to řekl ostatním bohům a své matce Frigg. Ta chtěla předejít neštěstí a zapřísahala proto všechny přírodní síly (zvířata i rostliny), aby nikdy neukládaly o Baldurův život. Baldur se tak stal nezranitelný a Bohové se často bavili tím, že na něj házeli nejrůznější střely a smáli se, když všechny po jeho těle sklouzly bez škrábnutí. Loki mu tuto výhodu záviděl a rozhodl se najít jeho slabé místo. Převlékl se za stařenu a tajně navštívil Friggu. Předstíral, že je udiven Baldurovou nezranitelností, a Bohyně mu vlídně vysvětlila, že všechny bytosti slíbily, že Baldura nikdy nezraní. Loki se zeptal, zda-li skutečně všechny. Frigg odpověděla, že možná zapomněla podávat malý trs jmelí na jednou stromě na západ od Valhaly. Loki ihned vymyslel plán, ale byl příliš zbabělý, aby se sám postavil proti Baldurovi. Proto nalákal mírumilovného Boha Hoedura slepého a řekl mu, až také vyzkouší vystřelit na Baldura. Loki mu dal do rukou zbraň ze jmelí a namířil slepcovu ruku na jeho bratra a vystřelil. Baldur zemřel.
Za tento čin byl spoután bohyní pekel Hel v řetězech hluboko pod zemí. Nad jeho hlavou byl had, který neustále plival jed na jeho tvář. Jeho žena Sigyn seděla a jeho hlavu chránila kalichem, kam jed odkapával, nicméně občas musela kalich vylít a jed dopadal přímo na Lokiho tvář. Tehdy dostal Loki takové křeče, že se celá země zachvěla, což Vikingové vnímali jako zemětřesení.
Vikingové věřili, že svět jednoho dne dospěje do svého konce. Domnívali se, že dva obrovští vlci Hati Hrodvitnisson a Skoll každodenně pronásledují slunce a měsíc. Jestli jednoho dne tyto dvě hvězdy dostihnou a spolknou, bude to znamenat konec světa. Podle Eddy konec začíná, následují-li po sobe 3 tuhé zimy, mezi nimiž by nebylo léto. V této dlouhé drsné zimě, nazvané Fimbulvetur, je celý svět zachvácen boji, kdy se i příslušníci stejné rodiny zabíjejí navzájem. Po té vlci dostihnou slunce a měsíc a hvězdy zmizí z oblohy. Z moře vyleze hlubinný had, který začne plivat oheň, pak následuje sled několika přírodních katastrof (zemětřesení, bouře, požáry,...), po kterých se mohutná armáda nestvůr, vedená obry a zrádcem Lokim, se vydá na Asgard a nastává poslední bitva Ragnaroek, během níž sehraje každý bůh svoji roli. Na konci jsou všichni mrtvi a obr Surtur spálí celý svět, který se propadne do moře.
Pesimistický konec světa si však zasluhoval nápravu. Někteří méně důležití bohové se vrátili na zem a dali světu nový řád. Pod kůrou stromu Yggdrasilu se zázrakem zachránil muž a žena a ti znovu zalidnili uklidněnou planetu, zbavenou starých démonů. Lidé i bohové se budou opírat o Zlaté tabulky, které patřily Odinovi. Nic podrobnějšího se o nich neví. Byly to texty vyryté do kamene, podobné tabulkám Mojžíšových zákonů. Neexistuje však žádný jejich přesný popis.
Je zajímavé, že výklad apokalypsy v bibli a Eddě má často společné rysy. Nicméně někteří historikové viděli v teorii Rangaroek sílící křesťanský vliv. Konec světa u Vikingů jakoby symbolizoval postupný přechod od pohanského vyznání ke křesťanství, které přinášelo Vikingům do té doby neznámou životní hodnotu - lásku k bližnímu, která měla nahradit základní pocit rodové sounáležitosti a nedotknutelné cti. Přechod od jednoho náboženství k druhému však byl velmi pozvolný a některé pohanské zvyky se udržely ještě dlouho po oficiálním zavedení křesťanství.
Vikingové svým bohům přinášeli pravidelné oběti na slavnostech zvaných blót.
V žádném případě bychom v jejich společnosti nenašli žádnou náboženskou autoritu, v křesťanství ztělesněnou představiteli církve. Jednalo se o rodinné náboženství. V rodinách byly pouze sošky, k nimž se lidé obraceli se skromnými motlitbami. Každý se modlil po svém bez přesného návodu. Vikingové rovněž zřídka kdy stavěli pro potřeby náboženství nějaké stavby. Výjimkou je poměrně podrobný popis již zmíněného chrámu v Uppsale. Nejčastěji sloužily jako orientační bod nebo místo společných shromáždění velké stromy, hlavně jasany (viz strom Yggdrasil), kde se prováděly svátky, shromáždění a pravděpodobně obětování.
Vikingské umění a kultura
Vikingové psali málo. Ti, kteří psát uměli, nepoužívali běžné písmo, ale rovné a téměř přímé, protože mělo být spíše vyryto než napsáno perem, či štětcem jako písmo čínsko. Těmto zvláštním znakům se říkalo runy, které tvoří celou abecedu futhark. Ta byla převzatá od původních Germánů a zjednodušená. Runy byly nejčastěji vyrývány na kameny, dřevo, nebo na kosti a Vikingové nápisy sledovali 2 cíle - za prvé veřejně oslavit mrtvé a za druhé vyvolat pomocí tajných slov působení magických sil. Nápisy nejčastěji připomínají památku padlých bojovníků nebo vládců, někdy obsahují i stručný výčet vlastností zemřelého a jméno toho, kdo runy vytesal.
Vikingové byli velice zruční v ornamentálním umění. Na základě archeologických nálezů se má za to, že i na nejobyčejnější farmě pracovalo mnoho umělců. Dokonce i například oj u vozu byla zdobena. Výzdoba jak kovových, tak dřevěných věcí je prostoupena jednotným zvířecím motivem. Kolikrát šlo o vymyšlená zvířata. Nejznámějším je tzv. chňapající zvíře - gribedyr, které svým vzhledem představovalo medvěda, lva a psa najednou a vyjadřovalo hodnoty Seveřanům nejbližší, tj. sílu a neohroženost. Později byl tento motiv vystřídán motivem lva ovinutého hadem.
Přestože přijmutím křesťanství hodnoty uznávané Vikingy a jejich kultury a postupně ustupují do pozadí, lze během celého druhého tisíciletí nalézt mnoho odkazů jak na vikingskou mytologii, tak na samotné kulturní hodnoty. Typickou zemí, kde v místopisných názvech najdeme skrytých mnoho vikingských bohů je Island. Boha Njordura připomínají jména ulic jako například Njardargata, Njardargrund, Njardarholt a další. Dvě místa se jmenují po jeho synovi Freyrovi - Freysnes a Freysholar. A našli bychom mnoho dalších pojmenování. Typickým příkladem vikingské hodnoty v islandské společnosti je společná víra, že osud jednotlivce byl určen při jeho narození a nic jej nemůže změnit. Přesto si lidé žádné pohanské principy nepřipouští, protože jsou křesťané. Ale existuje tzv. společnost Asatru, jejíž členové obětují starým pohanským bohům.
Mnoho středověkých germánských legend je inspirováno vikingskou mytologií (valkýry, trpaslíci, draci...). Některé postavy mají změněné jen jméno, např. ze Sigurda se stal Siegfried. Vypravování se různí, ale základní zápletka zůstává stejná. Například příběh Prokleté zlato z Rýna se zrodil přímo z příběhu o Sigurdovi a prokletém Advariho prstenu. Některé příběhy jsou dokonce shodné u Vikingů i Keltů. Například legenda o meči zabodnutém ve skále (resp. ve stromu), kterou je možné najít v Příbězích rytířů u kulatého stolu, dalším příkladem je legenda o kouzelném kladivu, které bylo zbraní Thora a galského boha Taranise.
Teorie poslední bitvy Ragnaroek je v Německu známá pod pojmem soumrak bohů. Příběh Sigurda-Siegfrieda použil v 19. století německý hudební skladatel Richard Wagner ve své opeře. V neposlední řadě je třeba se zmínit o anglickém spisovateli J. R. R. Tolkienovi, v jehož do posledních podrobností propracovaném světě nalezneme mnoho společných rysů se světem popsaném v Eddě.
Vikingská mytologie významně ovlivnila kalendáře, které se ve Velké Británii používají dodnes. Úterý se anglicky řekne Tuesday (Tyrův den), středa Wednesday (Wodenův den, tj. Odinův), čtvrtek Thursday (Thorův den) a pátek Friday (den bohyně Frey). Tento fakt se vysvětluje tím, že se v 9. a 10. století usadilo na britských ostrovech množství Vikingů.